Můj příběh

Miluji vést lidi a objevovat jejich vnitřní potenciál. Mým posláním je harmonizovat pracovní i podnikatelské prostředí. Nalézat rovnováhu mezi zájmem člověka i firmy a dát tak naší práci vyšší smysl. 

V současné době jsem manažerkou a vedu obchodní tým přibližně 25 lidí.

Bylo mě 23 let, když jsem se zcela přirozeně stala manažerkou. Najednou aniž bych to plánovala, řešila, jsem začala vést cestovní kancelář. V té době jsem neměla žádné zkušenosti s vedením lidí.

Vystudovala jsem gymnázium, potom dálkově VOŠ komerční právo. A ve 20ti letech jsem porodila mou první dcerku Adélku. Do CK jsem nastoupila jako prodejkyně zájezdů. Ve velmi krátké době asi 5 měsíců jsem postupně přebírala některé další úkoly, až jsem se stala zástupkyní. Po pár dalších měsících jsem bez zkušeností vedla kolektiv asi 20 žen. V letní sezóně k tomu přibili řidiči autobusů, kteří byli moji podřízení a také průvodci, delegáti a kuchaři. Celkem téměř 50 lidí.

Neměla jsem žádné zkušenosti, byla jsem mladá a najednou jsem měla vést lidi mnohdy ve věku mých rodičů. Vše šlo tak nějak přirozeně a já se učila. Dostávala jsem první lekce z vedení lidí. Lekce, které byly někdy velmi bolestivé. Neměla jsem žádný systém, nevěděla jsem nic o motivaci lidí. Vše jsem dělala spíš intuitivně, jak jsem cítila. Někdy jsem důvěřovala víc, než bylo dobré. A pak jsem za svou důvěru platila. Dokonce jsem musela v několika případech vystupovat jako svědek u soudu. A bylo to jen z důvodu, že jsem špatně odhadovala lidi. Viděla jsem v nich jen to dobré a nedokázala jsem se s některými rozloučit. Často jsem se trápila a vyčítala si, jak je možné, že s některými lidmi spolupráce dopadla, jak dopadla. Postupně jsem se učila.

V cestovní kanceláři jsem si vyzkoušela co je to řídit, řídit v chaosu, intuitivně. Někdy některé věci vycházeli a jindy zase ne. Používali jsme základní prostředky pro vedení lidí (například metodu cukru a biče). Vytvořila jsem skvělou partu, ještě dnes se s některými ráda vídám a radostně vzpomínáme na to, co bylo. Po několika letech jsem si uvědomila, že se potřebuji učit. A dostala jsem příležitost.

 

 

Stala jsem se oblastní ředitelkou v pojišťovně. Skvělá příležitost. Propracovaný systém v pojišťovně neponechal vedení lidí jen na mé intuici. Najednou jsme měli nějaký režim a v tom jsme mohli fungovat. Učila jsem se novému způsobu vedení. Vedla jsem tým lidí, kteří byli podnikateli. A to byla zajímavá zkušenost. To co platí pro klasické zaměstnance, tady prostě a jednoduše neplatí. A zase jsem se učila.

Poznávala jsem, jak fungují lidé v pozici OSVČ odlišně proti zaměstnancům. Jak s nimi musím vést jinak pohovor, motivovat je pro práci. V rámci pojišťovny jsem se zúčastnila několika manažerských školeních. Jeden byl specifický program pro manažery – kouče. Zajímavá zkušenost. Učili jsme se prezentovat, motivovat, dávat zpětnou vazbu. Pracovali jsme s lidmi v terénu, hledali chyby a vše vylepšovali. Je pravdou, že také v pojišťovně se mi některé věci nepodařili. Učila jsem se.

 

 

Po pěti letech jsem otěhotněla a odešla na mateřskou s moji druhou dcerkou Elenkou. Přestože existuje termín mateřská dovolená, o dovolenou v klasickém pojetí rozhodně nešlo. Pokračovala jsem dál ve zkoumání zákonitostí leadershipu. Mým velkým učitelem se stala má dcerka. Naučila mě být tady a teď, žít víc v přítomnosti. Začala mě zpomalovat, občas se zastavit a plně vnímat. A to jsou všechno dovednosti, které manažer prostě a jednoduše potřebuje. Při tom všem v některých firmách školila prodejní dovednosti a manažerské dovednosti.

Před koncem mateřské jsem dostala zajímavou příležitost pomoci při vedení obchodního týmu. A za pár měsíců jsem se stala Obchodní ředitelkou jednoho z nejvýznamnějších českých výrobců stavebních materiálů. Dnes jsem na této pozici již třetí. A znovu jsem se učila.

Přijala jsem částečně systém, který ve firmě byl, a v mnohém jsem některé věci začala dělat jinak. Z počátečních nepříjemných porad, jsme vytvořili místo, kam se lidé těší. Ze společných setkání čas, kteří podřízení vítají. Pochopila jsem, že nejdůležitější je dobře znát svůj tým. Vidět silné stránky jednotlivých lidí, znát jejich motivaci, zázemí a na tom vše postavit naši spolupráci. I pro mě se má práce zjednodušila. Svým lidem důvěřuji, ale dokážu ve správný čas naši spolupráci v případě potřeby s láskou ukončit. Neberu si věci osobně. To je rozhodně jedno z nejdůležitějších pravidel každého manažera. Chápu, že každý z mých lidí má svůj příběh.

Ušla jsem kus cesty. A vím, že některé lekce byly opravdu bolestivé. A to byl důvod proč vznikl můj projekt Umění vést. Projekt, ve kterém vám chci předat vše, co jsem se naučila a ušetřit vám tak mnoho zbytečných starostí.

Jsem přesvědčená, že lidi je možné vést jinak.

S úctou

Dáša